Jdi na obsah Jdi na menu

Končím S Čarováním aneb lehce potrhlá věc ze života kouzelníka

20. 10. 2010

Tam v lesích, kam se i hejkalové báli chodit a netopýři tu zastínili samotné slunce kolik jich bylo, stála malá ale o to strašidelnější chaloupka. Hustý les obklopoval kolem dokola  mítinu která se rozprostírala kolem chaloupky jako oáza smrti. Temně černé siluety ponurých stromů a groteskně pokroucené větve houštin a keřů tu stály jako armáda nemrtvých rytířů. Nevedly sem žádné cesty, mapy se tomuto místu vyhýbaly jako čert kostelu. Na tomto místě prostě nebylo nic pěkného a proto se tu utábořil kouzelník milující černou magii. Ani vám nemusím říkat že tu mimo netopýrů byl jedinou živou bytostí široko daleko. Ty ostatní bytosti byly nemrtvé a proto je nepočítám.Z krátka krajinka vcelku romantického ražení.

 

 Bylo právě půl druhé odpoledne když se Jektal odhodlal k finálnímu pokusu o vyvolání démona z vyšších sfér bytí. Prostudoval už o tom tolik knih a tolik nocí nespal že už to prostě nešlo vydržet. Musel to dnes provést. Musel démona vidět... o tom už nehodlal se svým druhým, polekanějším já diskutovat. Nepamatoval si kdy mu bylo naposledy tak dobře.
 Dnes je velký den promluvil k ponuré mítině když vyšel ze zbytku svých dveří. Kouzelníci nemají čas svá obydlí opravovat protože se,j ak sami říkají, věnují věcem daleko podstatnějším než je ponižující renovace. Obvykle začínají s nářkem sobě vlastním s opravou až když jim obydlí spadne na hlavu. Popravdě řečeno, i oni pak shledají že tohle už je pádný argument od skomírajícího příbytku. Ještě s mokrým obličejem se urychleně vypravil do lesa najít pár posledních správných bylin na magický obřad. Pobrukoval si přitom píseň, která neměla s hudbou a melodií jako takovou společného zhola nic. Šlo mu jen o to podkreslit tu vyjímečnou chvíli něčím oslavným... ačkoli sám nevěděl jestli se mu to vlastně povedlo. Nebyly ani dvě když měl všechno připraveno. Nebyla chvíle kterou by dokázal s touto srovnat. Nebylo stromu co by napětím dýchal. Všechno se jakoby přisunulo blíž k chalupě a pozorovalo zářící vyhublou postavičku Jektala která se skláněla nad čerstvě zametenou podlahou a kreslila kostrbatý pentagram. Ještě jednou všechno přepočítal a dal se s chutí do rozestavování lahviček, bylinek a dalších periodik na značky k tomuto určené. Dílo je hotovo, zamnul si ruce Jektal a kdyby v té době byly vynalezeny fotoaparáty tak by si to vyfotil. Vždycky si přál mít památné chvíle své velké magie někde zvěčněná. Přesně v půl třetí se to všechno dalo do pohybu...

 

 Jektal se hrbil nad obrovskou knihou vedle které mu stála zpola vyhořelá svíčka a snažila se mu osvětlovat čtecí plochu. Sama si musela přiznat že se jí to moc nevedlo ale co naděláte. Dlouhý kostnatý prst čaroděje se pohyboval pomalu po drsném papíru posetém magickými runami neobyčejné krásy a rozmanitosti. Seschlé hrdlo četlo zpěvná slova a oči se mu přímo propalovaly textem podobny jazyku pekelnému. Všechno co se tisklo k zašpiněným oknům o krok ustoupilo do černoty když svíčka zaprskala a její dosud malý plamínek se rozhořel hmotnou a děsivou silou. Hlas Jektala se zachvěl v náhlém až nevýslovném očekávání a pár slabik doslova vyplivl do prostoru sálajícím magií a sírou. Pentagram, ještě před chvílí sotva znatelný se rozzářil jako stovky pochodní a všechno tu zaslechlo blížící se zavití snad přímo z pekla !

 

 Vyděšený Jektal dočetl a zíral s doširoka otevřenýma očima na vlnící se děs uprostřed svého domu. To NĚCO bylo tu a čekalo na něj. Na jeho reakci snad. Možná to taky čekalo na zbytky svých sil aby mu to vysálo mozek z hlavy. Bylo tomu jedno že je půl třetí a nezáleželo tomu dokoce ani na tom, že potom budou čtyři. Rozhodně to nemělo rádo upatlané kouzelníky co jsou vyděšení víc než je třeba. Jektal byl na pokraji zhroucení a třásla se mu brada natolik že vypadal jako ten smrťák s kosou co toho moc nenamluví když si pro vás přijde. TO se na něj dívalo jako na hračku. Chaloupka se otřásala v základech ( které vlastně ani neměla což bylo o to horší ). Dalo se bez otálení prohlásit že bezvýchodná situace slavila svůj triumf.

 

 Byla jediná věc která se dala udělat když vyvoláte démona a jste neschopným čarodějem. Jektal ji znal už z dřívějška moc dobře. Okamžik rozhodování a přemlouvání zašlých svalů a akce střídala akci. Jektal se s vlajícím pláštěm rozeběhl ke dveřím míjíce  démona a nechávajíc za sebou všechno. Les se stáhl strachy spolu s ním a Jektal utíkal co mohl. Na jeho věk který si sice už nepamatoval protože to nebylo podstatné, zdolal trať do poloviny mítiny za pár sekund. Než omdlel, pogratuloval si. Jen okolní černota byla svědkem divokého výbuchu uvnitř chaloupky. To co mělo uši ohluchlo a to co je nemělo ohluchlo také aby se příliš neodlišovalo. Všechno bylo totiž takříkajíc v pytli.

 

 Trvalo hodnou chvíli než se starý dědeček s očouzeným oblečením barvy spáleného listí probral. Ano, byl to Jektal. Znovu a stejně jako předtím jediný živý tvor v okolí. Nemrtvé nepočítám.

 

 Pomalu doklopýtal k dřevěnému stavení z hrubých, náhodně posazených prken. Jeho výraz se dal přirovnat ke zralému údivu když zjistil, že střecha stále drží. Les mu pošeptal ještě když měl zavřené oči že po jeho úniku následoval velký třesk. Údiv nebral konce když se zadíval na dveře které držely na jediném zrezlém pantu přesně tak jako dřív. Ač se to všechno na něj tvářilo jak chtělo, tušil podraz jenomže ještě nevěděl kde.

 

 Odporný puch spáleniny byl cítit už na dálku a uvnitř světnice se to skoro nedalo vydržet. Vypálený kruh ze kterého se nepřestávalo kouřit. Ani se nesnažil vyvětrat protože taková chalupa jakou měl on, větrala sama. Chvíli proto počkal a zamyslel se. Pokud se čaroděj zamyslí, tak to obvykle trvá celou věčnost jelikož mu mysl generuje nekonečný počet čísel a znamení, ve kterých se většinou nevyzná ani on sám a tak jen slepě tápe. Jektal tápal takhle často. Bylo mu jedno kde a kdy, byl to velký myslitel a na velké myšlenky bylo potřeba hodně času.

 

  NĚCO se pohnulo a spadlo na zem. Bylo tomu jedno jestli tu někdo tápe nebo doutná či se ve skrytu duše bojí. Bylo to k jídlu a nebylo to samo...

 

 K večeru se Jektal posadil na starou lavici před chatrčí a jako obvykle se zahloubal do knihy černé magie. Měla zlatým písmem vykreslený ornament na přebalu. Jektalovi se moc líbil, vypadal jako klubko smotaných hadů co si navzájem požírají konce ocasů. Ten ornament měl v sobě zvláštní poetiku, jenž v něm nacházel. Sám sebe ve slabých chvilkách považoval za nekonvenčního romantika ač se s žádným romantikem v životě nikdy nepotkal aby porovnal svou podobnost. Byl rád že svůj další pokus přežil a těšil se na další. Ve chvíli, kdy ho zaujal legrační obrázek s astrální bytostí nahoře v rohu šestisté strany, mu NĚCO spadlo na hlavu. Nedalo by se říct, že by ho to nechalo klidným a ani trochu ho to nevylekalo. Sám netušil jako dlouho tam seděl, než si to uvědomil ale leknutím spadl z lavičky až na zem. Rozhlédl se a s námahou zvedl knihu z trávy. Znovu se rozhlédl a podrbal se přitom na zbytku vlasů zbaběle se mu krčících na hlavě. Bylo to jablko. To jablko, vzpoměl si, které včera sebral na kraji lesa pod seschlou jabloní, co byla ráda že ještě nese. Drbání nebralo konce protože když čaroděj přemýšlí čili tápe tak se drbe od hlavy až k patě. Tam však už nestihl dojít. Opět mu NĚCO spadlo na hlavu. Znovu a znovu. NĚCO mu chtělo podrazit nohy a dál a dál. Když to zjistilo že je to moc malé na to aby to dokázalo, tak mu to aspoň rozkousalo tkaničky u bot. Jektal byl mimo zděšením i vzteky. Tak přece. Věděl že démon jen tak nevybouchne a neodejde, než to však domyslel tak už měl hlavu samou bouli. S křikem se otočil a odhodil knihu směrem do největšího chumlu ksichtícího se ovoce a zeleniny.
 
 
 Velmi prohnaně se ksichtícího ovoce a zeleniny.

 

 Už podruhé překonával rychlostní rekord a protínal mítinu sprintem opilého psa. Nebudu moc Jektala hanobit když poznamenám, že se opilému psu i nachlup podobal. Stejně jako předtím, i teď zalehl do trávy až mu čouhala jen rozcuchaná hlava a omdlel. Ostatně měl v tom už praxi.

 

 Asi moc nepřivítáte když vás probudí bolest. Nebudete moc spokojení a nebudete křičet  Já chci ještě !!! když se probudíte svázaní od hlavy až k patě. A asi vytřeštíte údivem oči když na svém hrudníku uvidíte stát zle se ksichtící jablko. Čarodějové mají těžký život. Každopádně velmi často si ho těžkým dělají především oni sami.

 

 Jektal se ani nestačil nadechnout a už mu to jablko vyselo zahryznuté na nose. Byla to nesnesitelná bolest. Jektal zuřil. Jen málokdy se člověk a skoro nikdy ne čaroděj, stane býkem kterému od čenichu srší oheň pekelný. Ta chvíle přišla právě včas. Zlé ovoce a zelenina zakousané mu všude po celém těle odpadly jako švihnutím kouzelného proutku , když čaroděj učinil své tělo slepičím. Bylo to jedno z mála kouzel které svedl a mělo  malou trvanlivost. Tak ve slepičím těle poloběžel a pololetěl ke své chalupě s rozčileným ovocem v patách. Zelenina peloton ukončovala. Jen co překonal prkno za dveřmi imitující práh, tak se stal znovu čarodějem. Zděšeně za sebou přibouchl dveře a ozvalo se pár desítek měkkých nárazů. V jediné krátké chvíli oddechu se rozhlédl kolem sebe a polila jej hrůza. Vše se dalo shrnout jediným titulkem : ovoce bylo jen začátkem.

 
 Les zašuměl snad na rozloučenou, snad radostí když z něj vyskočila malá kostnatá postavička a poplašeně se rozhlížejíc na všechny strany, dala se po nejbližší cestě k městu. Nebylo pochyb kdo to byl a nebylo pochyb že rozhodnutí stálo mnoho sil. Koneckonců s magií čarodějové nekončí jen tak. Přesněji řečeno - nikdy s ní nedovedou skončit úplně. Na kraji toho lesa, ze kterého vyšel před chvilkou i Jektal, zůstala tiše stát i jedna věc. Měla zlatým písmem vykreslený ornament na přebalu. Jektalovi se moc líbil, vypadal jako klubko smotaných hadů co si navzájem požírají konce ocasů. Koukala se za ním na cestu a náhle spatřila jak tam místo něj běží pohublá slípka která má jen dočasné trvání a občas tápe...
 
 images.jpg
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář