Jdi na obsah Jdi na menu

Dojmy z Colours Of Ostrava 2011

Toto je takové malé ohlédnutí za událostí nedávno uskutečněnou a prožitou. Chtěl jsem sepsat můj vlastní pohled na tento festival, jenž se koná přímo v srdci Ostravy, proříznutý říčkou Ostravicí. Chci sepsat onu horu dojmů, pocitů a zážitků, co za to stály - nechci jen zrecenzovat povrchním způsobem tento festival jako to udělala většina serverů. Z nich se totiž lidé, co nebyli, nedozvědí téměř nic. Tohle bude očima běžného návštěvníka, velkého fanouška hudby, který si sem do Ostravy jezdí užívat na tento nevídaný festival natolik barevné hudby, že mu jen těžko lze konkurovat.

Den první - čtvrtek 14.7.2011

Dorazili jsme vlakem do Ostravy a natěšení se vrhli do města, co právě dnes začalo na celé čtyři dny ožívat hudbou, divadlem a vším, co k tomu patří. Mračilo se nám nad hlavou a my se trochu obávali, že nám to proprší, což je u festivalu asi to nejhorší, co by se mohlo stát. Tento rok jsme se obytovali v penzionu protože zkušenosti ze stanového městečka byly dost už i na nás. Hlava na hlavě, ruch do rána a jasná představa všech okolo, že když se zavřu do stanu, nikdo okolo mě neslyší. Takže jsme tento rok připlatili a díky tomu mohli stihout vše, co jsme chtěli - bez spánkového deficitu. Ještě než festival začal, počasí se rozhodlo nás trochu zdeptat a tak nás doslova uvěznilo v centru, v průtrži deště a blesků. A pak jako když utne, spolu se zahájením se obloha postupně rozevřela a vysvitlo slunce. Prostě jako na objednávku. Zahajovačka byla jako vždy pěkná a po gratulacích, projevech a bouchnutí šampaňského s příslibem, že se tu na podobnou oslavu sejdeme určitě i za dalších deset let, se festival rozjel. A že to bylo opět ve velkém stylu, podobně laděném jako minulý rok. Souboj dvou dechovek byl přehlídkou neskutečných výkonů na dechové nástroje, souboj v rychlosti a dokonalé souhře.

20090627_fanfare_ciocarlia_group_live_in_athens_at_restistance_festival_by_koe_1.jpg

www.myspace.com/fanfareciocarlia

Fanfare Ciocarlia vs. Boban i Marko Markovič Orkestar to je nejrychlejší turbodechovka ( která skutečně předváděla že hraje nejrychleji ) - Rumuni hráli jako o život a jejich levá strana pódia se blýskala trumpetami jako by ji někdo posypal zlatem. 

kot3c7a9e__mg_7683.jpg

www.myspace.com/bobanimarko

Oproti tomu Srbové na pravé straně rozjeli o trochu jinak znějící ansábl, rychlostí se rovnat sice nemohli svému soupeři ale komunikace s diváky ( vytleskávání, rozespívávání diváků ) byla naopak v jejich pojetí silnější zbraň. Nakonec se chlapci objali, jako že souboj dopadl nerozhodně a naše sluchovody přivítaly uvolnění. Ono prát do sebe 2 hodiny dechovky, co hrají s tím největším nasazením jaké si vůbec lze představit a doslova se přetahují o diváky - to je výkon pro posluchače značný. :-) V té době už stánky praskaly chtivými návštěvníky, točilo se pivo a bylo veselo. Ostravar nám připravil celkem výživnou pivní nabídku, mě osobně přišel nejvíce vhod Staropramen Lemon - pivo s citronovou šťávou. Ono to docela dokáže osvěžit, nemá to moc alkoholu a příjemně se to pije. Zde jsem pouze nepochopil způsob, jakým bylo pivo nabízeno - když jsem si řekl o tento druh piva, otevřeli plechovku kterou zdlouhavě přelévali do kelímku. Trochu komplikované, při tak velkém množství lidí zbytečné zdržování. Taktéž někdy trochu zbytečný chaos u obsluhy s nápoji protože každý měl svého zákazníka a běhal k pípě, kde se pak z nich stala fronta čekající na načepování. Systém, že by třeba dva lidé nesutále točili a zbytek obsluhoval by asi byl efektivnější.

A to už nám pomalu rozezněli Clannad, což bylo pro příznivce keltského folkloru něco nádherného. Byl to vlastně po bouři dechovek pravý opak - jemná a citlivá, křehká hudba podobná produkci takové Enyi, napadla mne také Loreena McKennitt. Nádherné, velmi početná skupina, minimum elektroniky a všechno na dobové nástroje. Měli menší dechovou sekci, akustické kytary a podiu dominovala nádherná harfa, na kterou Moya Brennan uměla hrát skutečně nádherně. Pro mne byla favoritní skladbou perla z roku 1984, původně složená pro seriál Legend (Robin Of Sherwood) - kdysi to běželo i u nás v televizi. Na více jsme tento den síly neměli protože v těch dalších nás čekalo tolik věcí, že jsme se na to šli radši vyspat.

119230.jpg

www.clannad.ie/

Den druhý - pátek 15.7.2011

Tento den nám začal famózním pánem - Stephan Micus. Hrál na rozličné hudební nástroje - o každém jsme se dozvěděli o jeho původu, něco z toho bylo vyrobeno přímo pro něj na zakázku. Hrál na kostelní scéně, takže to bylo velmi tiché a příjemné. Kombinoval mnoho druhů píšťal, dokonce i zpíval. Měl u sebe malý přehrávač na " podkres a rytmus " - pokaždé vložil cd s tím vším ostatním na co neměl hráče a sám obstaral veškerý zbytek. Zde musím upřímně říci, že všechna vystoupení v kostele jsou vždy tím nejlepším z celého festivalu - každý interpret je tak osobitý, jedinečný a zcela jiný než co lze běžně slyšet, že stojí za to se na ně jít podívat.

stephan_micus_b.jpg

www.stephanmicus.com/

Nils Petter Molvær - to je pro mne osobně dost velký pojem. Norský trupmpetista, na kterého jsem se nedostal když vystupoval tady v Praze, zaskakoval za Jona Hassella. Odehrálo se to v New York City Stage - tj. ve stylovém klubu jako právě z tohoto města, pod žárovkami stejně barevnými jako hudba newyorkské smetánky, co sem přijela zahrát. Bylo to jen o dvou lidech - samotném norovi, co hrál své party a Jan Bang, který mu do toho házel samply a hrál na klávesy. Vše bylo sesmyčkované na tolik vrstev, že z toho vznikl dokonalý soundtrack ke kávě či koktejlu, kterése tu u stolků pod žárovkami popíjely. Pro nás stojící to byl ovšem poloviční zážitek, upřímně řečeno - k tomu je potřeba si sednout a vychutnávat si to. Každopádně paráda, na tohoto seveřana si doufám zajdu ještě někdy jindy. Tento chlápek jinak patří do nové vlny jazzu, s odkazy k samotnému Millesi Davisovi - jeho set mi připomínal třeba podobně naladěného francouze Erica Truffaze. Ten se mi naživo líbil tenkrát víc protože v kombinaci dubového bubeníka a hlasového mága to bylo výživnější - ovšem zde hodně záleží na momentálním rozpoložení, dokonce pak i na tom zda stojíte nebo sedíte.

200105_068_depth1.jpg

www.myspace.com/nilspettermolvaer

 A to už nám pomalu dohrávali svůj set Monkey Business, kteří hráli jako obvykle kvalitně ale vidět je můžu i jinde než zde, poroto jsme je spíše poslouchali " za pochodu " a obhlíželi stánky. Co se týká stravy - té festivalové - tak nám popravdě nejvíce zachutnalo u dvou stánků. Jídlo by se myslím mělo na takových akcích vybírat s rozmyslem protože lítat potom na záchod po areálu není nic příjemného. Zachutnaly nám pečené brambory nadstandartní velikosti, polité smetanou a posypané tuším pažitkou - dělalo se to v takové krásném stroji který jednu velkou dávku vždy půl hodiny dělal a pak se zase prodávalo. Vedle nějak pak byl náš druhý kandidát na nejlepší stravu festivalu - zdravou stravou se to sice nehemžilo ale měli to co nabízeli pěkně vystavené aby člověk viděl co má očekávat - hotové porce pěkně na očích. :-) Dělali výborný guláš v kotlíku s fazolemi, plný zeleniny a třeba nádherné špízy obalované v nějaké těstíčku :-) ale ty bohužel došly a pak už nebyly snad až do konce k mání. Areál ale voněl zmrzlinou, ledovou tříští, palačinkami, nudlemi s kuřecím masem a dokonce tam byl vegetariánský krámek se sice studeným ale dobrým jídlem. Takže si nebylo na co stěžovat. Ještě nás zaujal třeba autobus Reflexu - dvoupatrový bus, kde jste dostali dole kávu ( asi nejlepší jaká se dala sehnat široko daleko ) a nahoře byla výstava aktů z galerie Akty X - vše za doprovodu kytaristy co hrál pro druhé patro ( měl kompad na zvukový doprovod a živě jel na kytaru ). Takže pít kávu, posedět, poslouchat a bavit se. A takových míst tam bylo více - i proto to byly Barvy - taková paleta možností kde být a bavit se asi nikde jinde není. Byla tu samosebou i čajovna, několik malých pojízdných " kafíček " - přívěsů ve tvaru konvičky, které nabízely v obou hlavních areálech téměř nekonečnou nabídku káv a kávovinových věcí. Prostě káva od žida. :-)

Minulý rok se to nepovedlo kvůli bouřce a tento rok konečně vystoupil - samotná polovina Dead Can Dance, Brendan Perry. Jeho hlas byl skutečně mohutný, krásný, nepopsatelný. Bohužel to všechno ostatní snad krom repertoáru který odehrál, bylo zklamáním. A to dokonce tak velkým, že jsme před koncem odešli. Na to, jak dokonalým kusem jeho Ark ( poslední album ) je, naživo svou hudbu ( současně s ní hrál i ty rockovější kousky od Dead Can Dance ) degradoval na jednoduchou rockovou hudbu - běžná rocková sestava, dvoje klávesy ( nikjak složité, ta prsatá blondýna co se vlnila za klapkami tam byla třeba zcela zbytečná ) a nic víc. Nemohu si pomoct ale opravdu jsem nevěřil, že jeho živá prezentace je taková nuda... neměl jediný dobový nástroj, vlastně všechno bylo zahráno tou nejjednodušší formou. 

brendan-perry.jpg

www.myspace.com/brendanperry

 Daleko lepší - alespoň pro mne - požitek ovšem přišel hodinu poté. Wilsonův projekt spolu se zpěvákem a kytaristou Avivem Greffem z Israele. Blackfield začali zostra stejně jako začal Wilson bušit do kytary minulý rok s Porcupine Tree. Na to už ze začátku setu Aviv věnoval druhou skladbu svým " zfetovaným rodičům " a spustila se skladba Go To Hell. Celé vystoupení bylo hrozně příjemné, rockové, vyklidněné a zároveň v tom byla taková rebelie a naštvanost. Pro mne další důkaz, že věco které se dějí okolo pana Wilsona stojí rozhodně za pozornost. Příznivci progresivního rocku museli chrochtat blahem.

 

blackfield-iii.jpg 

 www.myspace.com/blackfield

Den třetí - sobota 16.7.2011

Ze sobotního dne bych vypíchl opravdu mnoho zážitků. I pro ty, kteří tvrdí že tento ročník byl moc rockový. Myslím, že každý den bylo tolik žánrů že i kdybych chtěl chodit jen na mimorockové projekty, nestíhal bych to. Prý že barvy vybledly ? Ale kdeže... stačí se nebát a chodit na věci, které neznám abych zjistil že tento festival je především o interpretech kteří nejsou známí a otevřou vám pusu dokořán.

Sobota začala v kostele Lenkou Dusilovou a Eternal Seekers. Tak především : toto vystoupení jsme silně podcenili co se týká návštěvnosti protože já byl posledním, kterého do kostela pustili aby se zamnou zavřely dveře a další pouštěli podle toho jak se kostel průběžně vyprazdňoval. Stálo se celou hodinu ( tedy my ) a byl to jeden z dalších vrcholných zážitků. Lenka v šatech, piáno, bicí a dechová sekce Eternal Seekers. Úžasně s citem zahrané kompozice, Lenku jsem vlastně takhle s touto hudbou slyšel zpívat poprvé. Byl slyšet každičký tón nástroje, dvojí zpěv + Eternal Seekers pak jeli sólo sami - což sklidlo bouřlivé ovace.

 

eternalseekers_web-670x320.jpg 

www.myspace.com/eternalseekerscz

L'Orchestre International du Vetex - 11-ti hlavý ansábl francouzsko-belgického dechovkového tělesa byl doslo utržený ze řetězu. Naprosto věřím tomu, že pánové těsně před vystoupením hráli za podiem fotbal a učili se česká slovíčka. To, co se odehrálo potom totiž nelze moc popsat. Prostě nááářezzz... nádhera !!! Dokonale fungující hudební těleso skotačící na podiu, stále někam poskakující, bubnující, plné trumpet a humoru. Všichni stylově oblečení, usměvaví a to vše zařazeno na kosmickou rychlost. Hráli nevídanou směs nejen balkánu, latina a všeho možného i nemožného dohromady. Rozhodně jedno z největších překvapení, jaké jsme slyšeli. Krásné bylo i to, jak na to všechno reagovala ta tlupa dětí - výskaly, skákaly a běhaly kolem dokola. Mamky se pohupovaly, lidé tančili a nebo leželi a třeba hráli karty.

 

225_me.jpg

www.oidv.net/

 

Lisa Hannigan byla dalším nádherným potěšením pro sluchovody. Jako by holka vypadla ze saka Hansarda - křehká hudba přímo z Dublinu, nádherně jemná a s bonusem navíc - zahrála jako poslední svou vlastní verzi Personal Jesus od Depeche Mode. Tu provázel nadšený potlesk, udělala z toho jemnou vybrnkávačku ze které občasně zařvaly výbušné pasáže divoké rockové rytmiky. Celý její set, prokvetlý harmonikou, trumpetou a piánem byl balzámem na duši. Po rozjeté dechovce opět jiná barva...

 

lisa-hannigan-10-of-13.jpg

www.lisahannigan.ie/

Chystali jsme se i na na N.O.H.A. - Circus Underground ale jejich divoký, někam do drum n bassu sahající koncert už byl na nás příliš moc dunivý, a tak se toto vystoupení odehrálo trochu dále od nás. Věřím že měli velký úspěch - na nás každopádně v tu dobu moc. :-) Ale z dálky příjemný. :-)

Frank Yamma - australský Aboriginec s akustickou kytarou a velmisvérázným hlasem. Zpíval o lásce a o smutku, o životě. Polovinou zážitku zde prostě bylo jen ho vidět, zarostlého pána jakoby z jiného světa.

 

images.jpg

 

en.wikipedia.org/wiki/Frank_Yamma

Salif Keita byl prostě famózní - vystoupil na halvní stagei a tančili snad úplně všichni. Nejen že je opravdu vlastníkem fenomenálního hlasu ale celý jeho soubor ( mohlo jich na podiu být dobrých 10 lidí možná i víc ) fungoval jako dokonale promazaný stroj. Doprovodné vokalistky vytvářely onu " sborovou afriku " a snimi zpíval snad každý kdo chtěl. Skladby měly každá minimálně sedm minut, možná i vce a vše gradovalo až do tanečního pekla :-) A ten malý pán s kloboučkem pobízel diváky ještě víc, užíval si to a slunce pomalu zapadlo...

 

salif-keita--at-the-2007-sziget.jpg

 

www.myspace.com/salifkeitamusic

Japonci Mono byli jednou z pro mne hlavních hvězd, na kterou jsem jel. A nezklamali. Jejich sonické hlukové stěny v bezmála desetiminutových epických skladbách, co roztahovaly nad lidmi svá smutná křídla, byly skutečně nádherné. A to se to pomalu rozjelo v tak špatném duchu - bohužel pan uvaděč na této stagei nepochopil pojem post-rock a Mono pro něj evidentně bylo UFO které nikdy neslyšel. Snažit se rozhicovat lidi tím, že z nich dostávám japonsky " dobrý den " mi přijde uhozené, ukončit jejich koncert tím, že ze samotných členů páčím " nashledanou " je už málem urážející. O tom tato hudba - skupina opravdu není. Přišli, vydali ze sebe absolutní maximum až na dřeň a tiše odešli. O tom to bylo. A že oravdu jejich vystoupení stálo za to - všichni doslova vymetali svými vlasy podlahu, každý tón jimi trhal a po celou dobu jejich vystoupení sotva vnímali kde hrají jak byli ponořeni do skladeb. Hlukové stěny tvořili dokonale.

 

800px-mono_live_20050502.jpg

 

www.myspace.com/monojp

Na konci dne a začátku dalšího jsme ještě v na New Yorkské scéně shlédli těmně trip-hopovou divu Anomie Belle. Sedíce u stolečku a chlazeného nápoje to byla naprostá pohoda - překvapilo mne, že Anomie si na sebe klade tak vysoký level. Ona totiž zahrála na většinu obrovské škály nástrojů, jaké její složitá hudba obsahuje. Nejen že hrála na klávesy a pouštěla smyčky z počítače co měla na stolku vedle sebe ale ještě hrála housle a zpívala. A to ne zrovna průměrně. Předvedla se nám trojice muzikantů ( Anomie, klávesák a bicí ), kteří zahráli ve třech to, co by stěží zvládl šestičlenný ansábl. A to klobouk dolů. Když přihlédnu k tomu, že to odehráli přibližně o půlnoci... :-)

 

anomie-belle.jpg

www.myspace.com/anomiebelle

 

Den čtvrtý - neděle 17.7.2011

Tento poslední den začal alikvótním zpěvem Davida Hykese v kostele. Byl to až hypnotický zážitek. David uprostřed a tři - především pěvci a částečně hráči na starodávné nástroje - okolo něj. David tu hodinu pojal jako skoro jednotný celek, skladby měly i okolo dvaceti minut jedna. David fungoval jednak jako člověk - nástroj, kdy se jeho hlas ubíral po zcela neskutečných cestách a jednak u toho doslova dirigoval ostatní kolem sebe - posunky a třeba tím, že začal plácat rukou na stehno aby dal najevo že má začít rytmus. Vyrozuměli jsme, že onen multiinstrumentalista po jeho levici s ním vystupuje poprvé ( možná podruhé ) a ještě neví jaký nástroj se k jaké pasáži hodí. David si všechny každopádně úžasným způsobem ladil - byl jako ladička - gesty rukou dával najevo o kolik oktáv kam se má trojice dostat, všichni na něm viseli pohledem. Pro mne to bylo zcela nečekaně intenzivní setkání se starou hudbou - kdy ještě rytmika byla primitivní a jednoduchá a chorály měly hluboké, mystické a duchovní kořeny. Z nástrojů zazněla třeba starodávná píšťala či buben + záhadný strunný nástroj podobný čínským ( dlouhý krk ukončený malým kulatým tělem ). Nakonec David rozespíval celý kostel - vyzval přítomné aby se zapojili a naučil nás postupně zpívat, naučil nás znít a " naladil " si i nás. Nezapomenutelné a s velkou ovací...

 

davidhykessibiu20073p118069.jpg

 

www.harmonicworld.com/

Jirka Schmitzer klasicky potěšil - více než jeho hudba asi všechny bavilo to, co říkal mezi skladbami. Třeba o tom, že " Prdel " zahraje až jako poslední a že " je tam víc akordů než by rád a že to působí nesympaticky  " :-) Zahrál jak sám s kytarou tak si přizval rockový band. Sluníčko v tu dobu pražilo nemilosrdně, takže jsme už část jeho vystoupení projedli a propili protože se nedalo jinak. Postupně jsme se přesunuli do New York Stage aby jsme shlédli a proskákali doslova strhující vystoupení Hazmat Modine. Pro nás zcela neznámá parta bluesmanů, která otřásla zemí. Vyjímečně dobré, plné agresivních dechů, harmoniky, temného šramotu a rockenrolu. Jak jsem se dočetl - Hazmat Modine milují americkou muziku 20. a 30. let minulého století. A je to přesně tak. Koncert byl doslova nabitý energií, každý sólový výstup ve skladbě ( a že jich bylo požehnaně ) byl odměněn ovacemi a řevem lidí, kteří tančili a chtěli víc a víc.

 

hazmat_1.jpg

 

www.myspace.com/hazmatmodine

A to nás nakonec čekala už poslední kapela, která se s námi pomalu rozloučila ve stylu Manu Chao. Byla to zábava - opět se tančilo a my pomalu za dunění opouštěli areál.

Pro někoho příliš brzo ale nakonec už nás žádná další banda entáhla k sobě do náručí. Zbývala už jen kupa rockového hromobití, kterou už by naše uši po 4 dnech hluku asi neustály...

Tak snad zase příští rok ? :-)

 

 

img_3826.jpg

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krásné kličkování

(Vasi, 27. 7. 2011 21:35)

S chutí jsem vše přečetl. Kličkoval jsem podobně jako Ty v programu, snad toho ještě více stihl (divadlo) a trošku Festivalu v ulicích.
Díky