Jdi na obsah Jdi na menu

Opustíte rodinu kvůli osudové lásce ?

9. 9. 2010

Jste relativně spokojení. Žijete rodinou, plánujete a postupně prožíváte dovolené, plníte si svou úlohu rodinného příslušníka a zasvěcujete jí svůj celkem pohodový život. Pak ale, dejme tomu po deseti letech okolo rodiny, ženatí - vdané, se něco stane. Objeví se člověk, který k vám dokonale sedne. Co v té chvíli uděláte ? Jaké rozhodnutí je to správné ? 

Začnete svůj život, ve kterém se dostanete do nějaké spokojené fáze a v ní pomalu postupujete dál životem. Máte partnera, s ním děti, dům, svou práci, své koníčky. Jste relativně spokojení, ale ne zcela naplnění. Žijete rodinou, plánujete a postupně prožíváte dovolené, plníte si svou úlohu rodinného příslušníka a zasvěcujete jí svůj celkem pohodový život. Pak ale, dejme tomu po deseti letech okolo rodiny, ženatí - vdané, se něco stane.

Objeví se člověk, který k vám dokonale sedne.

Dá se říci, že váš ideální protějšek. A stát se to skutečně může každému.

Co v té chvíli uděláte ?

Do té doby smíření ( smíření nemusí být nutně jen forma jistého obětování ) se svým současným partnerem, který k vám sedl protože jste v té době neměli na výběr. A nebo měli ale tento vám prostě sedl. Byl vám nejbližší, nejvíc jste si rozuměli. Podobné zájmy a nebo zcela jiné ale stejná vlna, na které to příjemně jelo celých deset let. A máte děti, umíte se o ně společně starat a dost často si to užíváte.

A přesto je řada lidí, kteří takovýto život zahodí během několika dní, mnozí snad několika hodin. Jako by je zasáhl blesk, zcela dokáží opustit život, jaký do té doby vedli a po hlavě skočit do vztahu s někým naprosto jiným. A nemluvím tu zrovna o padesátnících, kterým se zapálí lýtka. O " druhomízácích " , co po zavrtění zadku sličné mladice dělají často nevratné chyby. Mluvím o lidech, co trvale opustí rodinu, partnera, vedle nichž byli vlastně dost spokojení hodně let. A plánovali, radovali se, užívali si to. Pak během chvíle zahodí všechno za hlavu a nepomůže nic.

Jaké rozhodnutí je to špatné ?


Osudového partnera prostě poznáte. Do té doby člověk mohl pochybovat o zamilovanosti kohokoli, mávat rukou nad naivitou tohoto vzplanutí s často krátkou dobou životnosti. Na člověka, co k vám patří neexistují tabulky, schémata, nic. Říká se, že každý máme na této planetě ono mizivé procento šance, že potkáme člověka nám souzeného. Neřeším jak velká šance to je ale prostě existuje. V té chvíli pak můžete mít rozjetý život jakkoli chcete, s kýmkoli a kdekoli. Nastane velké dilema, zda tuto šanci promarnit a nebo využít.

Jak moc jsme všichni s tím, jak žijeme, spokojeni ?

Nejspíše celkem ano, pokud by ale nastala tahle situace, mnoho lidí dost věcí přehodnotí protože prostě musí. Nedá mu to. Odejdete a všichni se postaví proti vám, zanecháte za sebou pláč a výčitky. A nikdo se nebude těm, co člověk opouští, v ničem divit. Bude v tom rozvod, tahání se o majetek, všechna ta špína okolo. A pak je otázkou jak moc zásadně vás dokáže ovlivnit ten, pro kterého to děláte. Zda tohle všechno stojí za tu bolest, díky jednomu zásadnímu rozhodnutí. Pokud to člověk ustojí a rozhodne se, že svůj život kvůli komukoli nezmění, mnozí budou mít nakonec do konce života výčitky a mnohdy nutkání to vrátit zpět a rozhodnout se jinak.Tak jako tak, to dost zabolí. Buď vás a nebo ty, které opustíte.

Pro mnohé čiré sci-fi, které nás ale docela obklopuje. Nevím, kdo s tím máte jak velké zkušenosti, já takové lidi znám. Matku, co vzala své dvě děti a ze dne na den opustila manžela, rozvedla se hned další měsíc a všechno, co společně měli, nechala jemu. Prostě jen vzala to nejnutnější, popadla děti a odešli pryč. Dodnes toho nelituje protože díky tomu poznala muže, o kterém si je jistá, že k sobě osudově patří.

A zdát se to šílené může komukoli, vztahy jako takové jsou totiž zcela " nepojmutelným " mechanismem, co i přes svou zdánlivou jednoduchost málokdo šťastně vyřeší na celý život.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tak v tomhle ted ziju

(Pavlina, 16. 12. 2017 22:06)

Tohle je ted muj zivot, ten osudovy tu je a zije s jinou. Ja ziji s jinym. Oba se trapime. Rekli jsme si ze pockame az vychovame deti, uz jen par let, tak uvidime co bude dal

Peklo je vždycky hned vedle nebe

(odemě, 11. 1. 2016 12:25)

Přesně totéž momentálně prožívám. Zadaní sme oba, máme děti... Nic jsme spolu neměly, ale oba víme, co k sobě cítíme. Několikrát už oba nebo jeden z nás prohlásil větu : "Budeme kamarádi." ,ale nakonec to dopadlo pokaždé stejně, po delším rozhovoru vždy dojdeme k tomu, že nám doma něco chybí, že tak jak si povídáme spolu si nemůžeme povídat doma, že nám ten druhý chybí, když se delší dobu nevidíme, že nejsme šťastní a nejraději sme od základu všechno změnily. Dokud jsme spolu a mě se chvějí ruce, jenom projde kolem, nebo se na mě podívá, myslím na to, že prostě musíme být spolu, ale pak přijdu domů, kde na mě čeká manžel, obejme mě a já vím, že ho mám ráda, ale také vím, že mi nerozumí, že na většinu věcí už rezignoval a prostě jen kýve, že ho nebaví totéž co baví mě, že je naprosto spokojený doma na gauči... Ale především jak skvělý je otec a tak si namlouvám, že to přejde a jen mě pálí dobré bydlo, ale ve skutečnosti noc, co noc nemůžu spát protože mám před očima obraz někoho jiného a když přeci jen usnu, tak se mi o něm zdá.
Sedím doma a třeba mě zrovna něco trápí a manžel prohláší : "Ty jsi zase nabroušená." řeknu mu, že nejsem, ale odvětí jen :"Ale jo si." A pak se setkáme s ním a on, ačkoli mě zná sotva pár měsíců, řekne : "Copak? Taky si smutná z toho, co se stalo sousedům na proti?"
Jak to sakra ví?
A ať se stane cokoli, vždycky mě bude něco trápit. Bude mě trápit, že můžeme rozbít dvě relativně dobře "fungující" rodiny. Nebo mě bude trápit, že jsem se tenkrát rozhodla zůstat tam, kde nejsem šťastná, jenom abychom nikomu neublížily.
A tak nevím. Dívám se, jak kvůli výčitkům svědomí obletuje svoji ženu, ona mi pak s radostí vypráví o tom, jak se teď změnil a že už ho chtěla opustit, protože věčně není doma. A snad ještě horší, když mu z ničeho nic začne nadávat a obviňovat ho ze všeho zla na světě, jen aby udělal přesně to, co ona si přeje a on to udělá, protože si myslí, že je špatný když miluje někoho jiného. Jakoby to snad mohl ovládnout, ovlivnit, co ke komu cití. A taky protože chce všem vyhovět.
Taky si myslím, že je trochu srab. Neříkám, že já nemám strach, kam to povede a snad víc, než toho, že bych se měla rozvést se bojím toho, že bych mohla být nevěrná, protože si nedokážu představit, jak bych reagovala, kdyby se schylovalo k něčemu víc, než držení za ruku, nebo pohlazení po vlasech.
Je srab protože se vyhývá jakémukoliv přímému rozhovoru na téme, co bude dál. A tak chvíli povídá spoustu hezkých roztomilostí na mojí adresu a pak zase jindy mluví jen o tom, jak se doma trápi, ale že jeho žena je ve skutečnosti hodná holka, ikdyž to třeba tak nevypadá. Nevypadá, to opravdu ne. (ačkoli uznávám, můžu být trochu zaujatá). Nebo s nápadem přijď k nám na kafe, musíte se spolu skamrádit, aby byl klid. KLID???
Taky v tom plavu a taky vlastně ještě nevím co přesně chci. Ale jsem zastánce přímější "konfrontace". Nejspíš ještě není připravený.
A tak se utěšuji tím, že jestli mámě spolu být tak budeme, teď ,nebo v příštím životě... že všechno chce čas... a že jestli se tomu bude vyhýbat, tak mi za to nestojí a jestli se tomu budu vyhýbat já, tak si to nezasloužím.
Nemám nejmenší tušení, co bych měla dělat. Co se stane, nebo nestane.
Vím jen, že ho miluji, a taky vím, že nechci nikomu ublížit. NIKOMU.

Osudový ...

(JH, 9. 9. 2010 23:55)

"Osudového partnera prostě poznáte."

To je pravda. Ja som ho zakaždým spoznala :-)

Re: Osudový ...

("Osudového partnera prostě poznáte.", 10. 9. 2010 9:36)

...ajajaj...

Lepší někdy nepoznat a být i tak šťastný a nebo poznat ale myslet u toho... což někdy asi moc nejde...

Tohle zamyšlení je z mé zkušenosti s jednou kamarádkou, co viděla pana osudového skoro v každém druhém chlapovi a tak pokaždé sbalila děti, nechala bývalému všechno co spolu pořídili a přes noc zmizela. Myslím, že holka nikdy nebude mít klid. Má takový osudový styl života. :-/

Re: Re: Osudový ...

(JH, 10. 9. 2010 11:24)

Ťažká téma. Veľa úvah môže stroskotať už len na tom, či niečo ako osud vôbec existuje ... či to nie je len náš alibizmus, naše odvolávanie sa na nejakú vyššiu moc, ktorá ospravedlňuje naše zlé vlastnosti, slabosti, neschopnosť alebo neochotu niečo zmeniť.

Možno celá "osudovosť" len zakrýva jednoduchú pravdu. Možno neprišiel pán osudový, hviezdami určený a jediný pasujúci. Pravdepodobne sa len objavil na scéne niekto, kto priniesol čerstvý vietor do partnerskej alebo dokonca manželskej nudy, čím sa veľmi zvýšila pravdepodobnosť, že u dotyčnej uspeje. A čas by možno spravil nudného manžela aj z neho...

Konce "osudových lások" sú (ne)prekvapivo podobné. A ja? To, že mi asi nie je "súdené niekoho stretnúť"? Že mi cestu zatiaľ vždy skrížili len "úplne nevhodné typy"? To sú len efektívne výhovorky pre publikum, ktoré nechápe dva druhy lásky. Lásku k samote a lásku k slobode. Najmä druhá menovaná je veľmi intenzívna.